Osobnosti českého jachtingu |Alexandr Medvěděv a Boris Železňák
Počátkem 20. let minulého století se Československo otevřelo ruským uprchlíkům před Stalinem, kteří se poté úspěšně začlenili do české pospolitosti, a mnozí z nich se významně zapsali do historie českého průmyslu, kultury a sportu. K těm posledním patřili i členové brněnského jacht klubu Alexandr Medvěděv a Boris Železňák, oba vynikající závodníci a nositelé titulu Mistr Československa.
S myšlenkou vystopovat podíl ruských emigrantů na úspěších československého sportu přišel profesor Petr Kaleta z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který na toto téma píše knihu. Jeho dotaz na dva brněnské jachtaře ruského původu pak inspiroval autora k napsání tohoto vzpomínkového dvojmedailónku, který bude poněkud osobní, neboť jak Alex, tak Boris tvořili neopominutelnou kulisu jeho dětství a provázeli ho po velkou část jeho jachtařského života.
Alexandr Medvěděv
Alex, kterému se v brněnském jachtklubu neřeklo jinak než Šurda (z ruského Šurik), se narodil 26. května 1915 v Akťubinsku (dnes Aktobe v Kazachstánu). Jak a kdy přesně se asi ještě jako dítě dostal do Československa, není známo. Nicméně patřil k zakládajícím členům Yacht Klubu Brno a v roce 1944 se již zúčastnil prvních závodů. Přiženil se do patricijské brněnské rodiny Šílených a to ho zřejmě přivedlo k jachtingu. S manželkou Jitkou měl dva syny, z nichž starší Michal se též stal jachtařem. Po roce 1948 zbyla z rodinného majetku pouze vila na Tůmově ulici v Žabovřeskách, chata na Brněnské přehradě a pravděpodobně i velká předválečná limuzína Chevrolet, kterou Šurda kvůli poválečnému nedostatku benzinu předělal na propan-butan a která se v 50. letech stala hrdinou homérských výprav na jachtařské závody mimo Brno. Šurda měl vysokou štíhlou postavu, oplýval osobním šarmem a byl veselým a zábavným společníkem, který se bavil i závoděním. Nejšťastnější byl, když soupeře nějak doběhl či zaskočil, aniž by musel být první. Ihned po válce si pořídil O-jolu, registrovanou jako O 52 a nazvanou JITKA. S ní v roce 1946 startoval na MR v Brně, v roce 1947 na MR ve Starých Splavech a v roce 1948 v Praze, kde skončil na 11. místě. V roce 1946 se stal vítězem závodu Modrá vlajka Brněnské přehrady ve třídě O-jola, což se dá pokládat za jeho první významnější úspěch. Asi někdy v roce 1952 se obrátil na stolaře Josefa Vítu v Lednici, jehož firma už byla znárodněna a zařazena do národního podniku Start jako závod 10-33. N. p. Start byl pověřen výrobou sportovního nářadí a závodu 10-33 připadl úkol vyrábět závodní veslice a vesla. Ale již v roce 1951 Josef Víta postavil plachetnici třídy O-jola pro TJ Sokol Lednice jménem ALKA. Měla hmotnost 169 kg (19 kg nad limit) a zřejmě byla registrována mnohem později, poněvadž dostala registrační číslo O 113. Nikdy nestartovala v mistrovských soutěžích, ale Šurda o ní zřejmě věděl, protože nejpozději v roce 1952 požádal Vítu (zůstal ve svém znárodněném stolařství jako vedoucí), aby mu postavil O-jolu. Byla registrována jako O 61 a nesla jméno JITKA II. Jelikož se Víta při stavbě závodních veslic naučil hospodařit s hmotností, měla JITKA II jen pár kilo nad stanovený váhový limit 150 kg a Šurdana ní vyhrál MR 1953 v Brně. Byl to první mistrovský titul v této třídě pro brněnský jachtklub. O rok později obsadil na MR v Doksech 3. místo, ale stal se mistrem ve třídě Pirát jako kosatník brněnského závodníka Stanislava Špačka (ten stihl vybojovat ještě 2. místo ve třídě Star za Borisem Železňákem a v mixu Pirát další mistrovský titul). Na MR 1955 v Brně byl Alex čtvrtý, neboť Víta postavil další stejně dobré O-joly, které v mistrovských soutěžích obsazovaly čelní místa a plavebními vlastnostmi se vyrovnaly pražským lodím Františka Herbsta. Šurda pak svou O-jolu prodal na Slovensko (v roce 1961na MR na Lipně s ní Tonka Malá vydobyla první ženský titul v této třídě pro Slovensko), takže v roce 1957 startoval na MR na Oravě na klubovní lodi O 99 a obsadil 12. místo...
Boris Železňák
Boris se narodil 25. října 1909 ve Vilně (Vilnius)a do Československa se dostal přinejmenším s matkou a bratrem. Ze sovětského Ruska unikl na jednom z parníků, které pod ochranou bitevní lodě GENERAL ALEXEJEV evakuovaly ze Sevastopolu zbytky poražené Wrangelovy armády. Celý konvoj byl nějakou dobu zadržen v Istanbulu, odkud podle jedné verze rodina odjela přes Balkán do Československa, podle druhé pokračovala na parníku až do Francie a odtud teprve do Československa. Zde dostal Boris nejen státní občanství, ale též příležitost studovat, zřejmě strojní průmyslovku, neboť až do důchodu pracoval jako konstruktér v Královopolské strojírně. Asi se zúčastňoval krajanského života a v tomto prostředí si našel manželku Irenu, která až do penze učila ruštinu na SVVŠ, později gymnáziu na Křenové ulici v Brně. Není známo, co ho vlastně přivedlo k jachtingu, ale v roce 1945 už byl členem, formálně pak i jeho manželka Irena a matka Jevgenie. Musel si pořídit O-jolu, což byla tehdy nejprestižnější třída, neboť figuruje na výsledkové listině MR, které se konalo roku 1948 v Praze. S lodí O 56 ONĚGA obsadil 14. místo. O rok dříve se zúčastnil MR třídy závodních jol 15 qm v Brně a s kosatníkem Kubelkou obsadili9. místo. Na MR O-jol v roce 1952 na Bezdrevu byl pátý a k O-jolám se vrátil, když skončil se Stary. Na MR 1959 na Oravě obsadil v O-jolách12. místo a startoval i na MR 1960 na Bezdrevu. Ještě předtím tvořil s autorovým otcem Františkem Novotným st. v roce 1949 družstvo pro II. mezinárodní závod O-jol v Brně a za 2. místo získali krásný broušený pohár. Boris byl takový ten ruský špinavý blonďák, nosil brýle a měl vysoký až pisklavý hlas. Mluvil s těžkým ruským přízvukem, což působilo komicky. Miloval odznaky a vyznamenání. Zatímco ostatní vynikající závodníci (a též mistři sportu)na to kašlali, on si vždy do prvomájového průvodu sportovců oblékl bílé sváteční tepláky a na hruď si přišpendlil všechny možné odznaky, takže vypadal jako sovětský maršál. Byl i velmi ruský v koumání, jak obejít závodní předpisy. O 56 tajně vyrobil dutý kormidelní list z hliníkového plechu a nahradil jím předepsaný plný ocelový. Takže místo aby list záď jeho O-joly zatěžoval vztlakem ji nadlehčoval. Také tajně všil do švů své plachty velrybí kostice, aby měla lepší aerodynamický tvar. Ukazuje to však, jak vážně závodění na plachetnicích bral, jako své životní poslání, a neustále koumal, jak vyhrávat, naštěstí později už v rámci předpisů a závodních regulí. Prozradilo se na něho, že chodil na Panskou horku nad brněnských jachtklubem (kde dnes stojí hotel Santon) a dlouhé hodiny zde trávil pozorováním hladiny Brněnské přehrady. Sledoval, jak se s postupem dne a rostoucí výškou slunce rozvíjí termika, a zapisoval si, kde a kdy se vytvářejí pruhy slabého termického vánku, neboť v 50. letech se závodilo i za bezvětří a jinak než s využitím termiky se do cíle dojet nedalo. V tom byl opravdu mistr a svá pozorování později sepsal do teoretické příručky...
Text: František Novotný
Zdroje: Archiv TJ Jachtklub Brno, publikace Sto let jachtingu, osobní vzpomínky, autorův
archiv a data z úředních archivů, za něž autor obzvlášť děkuje prof. Petru Kaletovi
