Vědci předpokládali, že vlny Severního moře dosahují maximálně šestnácti metrů, a tak byly vrtné plošiny navržené. Rybáři a lidé moře tvrdili, že v mimořádné bouři dosahují vlny více než dvaceti metrů. Teprve poslední roky se díky satelitům, které jsou schopny vlnění změřit, ukázalo, že lidé moře mají pravdu.

Vlny, to je velké téma. Viděl jsem za extrémně silné bouře jižně od Afriky vlny okolo 30 metrů, které v dálce zasvítily jako bílé hory. POLÁRKA tehdy sjížděla z vysokých úbočí vln rychlostí kolem 20 uzlů ve skluzu. Myslím si, že na každé jiné lodi bychom v té bouři zahynuli. Vlny se převalovaly přes palubu a tlačily kormidelníka do kokpitu. Čas, který se za bezvětří vleče, najednou uháněl stejnou rychlostí jako vítr. Sedím upoután v kokpitu a střídám Vojtu. „Viděl jsem v dálce na horizontu bílou horu. Vypadala jako ledovec, ale za chvíli už tam nebyla,“ říká Vojta. Ve vhodném okamžiku pak mizí v lodi a rychle za sebou zavírá poklop. Nechtěl jsem to komentovat. Věděl jsem, co viděl. Jsou to obří vlny. Vznikají náhlou změnou větru nebo jeho extrémním zesílením v určitém bodě. Co můžete udělat? Nic. Doufat, že tam zrovna v tu chvíli nebudete. Tyto mimořádné hřebeny vln mohou podle odborníků dosahovat výšky okolo třiceti metrů a znamenají zkázu mnohého plavidla. V Jižní Africe jsem viděl třistametrový tanker s utrženou přídí. Chybělo mu na přídi asi čtyřicet metrů. Z plné bezpečnostní přepážky trčely jen trubky a kabely. Mluvil jsem tehdy s navigátory té lodě. Řekli, že se z ničeho nic před nimi postavila vysoká bílá vodní stěna, a tak přišli o část přídě. Ty bílé stěny jsem viděl několikrát v životě. Setkání s nimi je, jako byste se na silnici potkali s kamionem, který řídí opilý šofér. A proto se vyhýbejte řvoucím čtyřicítkám a vyjícím padesátkám, tedy 40° a 50° jižní šířky. A když už to jinak nejde, tak plujte tou nejkratší trasou v co nejkratším čase. Taková místa jsou od Hornova mysu po Antarktidu. Na proplutí Drakeova průlivu potřebujete tam i zpět asi deset dnů. S trochou štěstí a dobrou lodí to takové riziko není. Zvláště když použijete ocelovou plachetnici s dobrou posádkou.

Další problém na moři je sedání vrtných plošin. Na palubách vrtných plošin byly nastaveny měřáky na vzdálenost od hladiny moře, údaje se ale pořád měnily. Jeden pracovník porovnal svoje staré fotografie s novými a zjistil, že vrtné plošiny sedají do dna moře rychlostí až 15 cm za rok. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale po detailním měření se ukázalo, že měl pravdu. Je celkem logické, že když se ropa vypumpuje, pod plošinou vzniká prázdný prostor, takže její těžká konstrukce klesá. Teď do vytěžených prostor pumpují mořskou vodu, aby se tomuto jevu předešlo.

Dvě z nejstarších vrtných plošin se zřítily při silné bouři s mimořádným vlněním a zahynulo přes sto lidí. Je to smutné, stačilo jen uvěřit rybářům a jejich zvěstem o vlnách.

Dalším problémem je dopad na přírodu. Při tak velké těžbě je asi těžké zabránit úniku ropy do moře. Také hluk vadí různým živočichům a ti odplouvají jinam. Ráz Severního a Norského moře se změnil. A přímo hrůzu nahání likvidace již vyčerpaných vrtů. Vrtné plošiny se uříznou zároveň s hladinou moře. I když jsou přesně zaneseny jejich pozice do map, přesto představují velké riziko pro všechny lodě a dělají těžkou hlavu navigátorům. Můj přítel Olaf vypráví o ropných polích a přírodě Norska. Zneklidňuje ho, že mladí hromadně odchází do měst a často i do jiných zemí. Norové, protože jsou bohatí, si houfně kupují domy v tropickém pásmu. Jdou za teplem, kterého se jim doma nedostává. Jejich místa na trhu práce již dávno zaplnili cizinci. A ten trend se zvyšuje.

„Myslím, že by bylo dobře, kdyby vám už ropa došla,“ říkám mu, ale vím, že to ještě dlouho nehrozí. V roce 1974 při plavbě na sever na plachetnici VELA jsem proplouval pod vrtnou věží. Dělníci radostně mávali. O 30 let později už jsem se nesměl s POLÁRKOU k věžím ani přiblížit. Že by se i prostor na moři zmenšoval?

 Najdete ve vydání YACHT 4/2025,které je možné zakoupit ZDE.